Máma říkala, že bych neměla

Charlotte Keatleyová

Máma a dcera: spojení nejbližší, nejtěžší, láskyplné i bolestné. Co znamená být dobrou matkou? A jak se na tento úkol dívaly naše babičky a prababičky? Každá máma předává svou vlastní zkušenost. Uvědomujeme si, co všechno z našich životů předáváme dalším generacím? První hra pětadvacetileté britské autorky z roku 1985 patří k nejhranějším kusům současné světové dramatiky. Vtipně i ostře a upřímně líčí osudy čtyř generací žen jedné rodiny. V jejich vztazích se zrcadlí proměny světa i posuny představ o naplněném životě. Hra velmi svobodně nakládá s časovými rovinami, takže se matky, dcery i babičky mohou na jevišti setkat jako vrstevnice, a v tomto nadhledu vyniká, co mají všechny generace společné: touhu po nezávislosti, obavy z vlastního selhání, snahu odlišit se, najít svou vlastní cestu, a přitom stále patřit do náruče rodiny. Hrdinky nehlásají žádné moralizující návody na život. Reagují na tlak a výzvy své doby, které si další generace jen stěží dokážou představit. A společně ohledávají křehkou rovnováhu mezi odpovědností a svobodou.